Síla přátelství - SP-Zase ten Malfuj

„Tak co jste nám přivezly?“ zahalekal na ně Harry, když je spatřil, jak vchází na školní pozemky.
„Spoooustu věcí! Například několik Kulovejch blesků pro tebe, pro Rona nejnovější příručky o černý magii a pro Hermionu věštící koule!“ rozřehtala se Mer a sledovala, jak nic nechápou, ale po chvilce jim to konečně dochází a oni se smíchy za břicho popadají.
„Tak to byl vtip století, Mer!“ prohlásila Mellie, když se vzpamatovala.
„Tak vám všem přeji hezký zbytek víkendu!“ prohlásil Peter a odešel do hradu.
„My Vám taky!“ odvětilo pět studentů a všichni se společně pomalým krokem vydali za ním do hradu a cestou se smáli a laškovali mezi sebou.
„Tak ty už se paktuješ i s Potterem a jeho přítelíčkama, Matthewsová? Mysleli jsme si, že už níž klesnout nemůžeš!“ ozval se před nimi posměšný hlas, když vešli do hradu a který nepatřil nikomu jinému než Malfoyovi.
„Ááááá jak vidím, tak jsi tam, kam jsem tě poslala ještě nenašel cestu, Malfuji! Seš fakt úplně vypatlanej! Nenadešel čas na to, abys přestal urážet mé přátele a dělal to, co by ti každý nejraději doporučil?“ odsekla Mellie a zastavila tak své přátele, kteří už pozvedávali hůlky.
„A co by mi každý chtěl doporučit?“ nechápal ji Draco.
„Tobě to ještě nedošlo, ty malá fretko?! Jdi do prdele a už se nevracej!“ prohlásila s úsměvem na tváři Mellie a spolu s ostatními šla klidně dál, jakoby se nic nestalo. Až za rohem všichni vybuchli smíchy (kromě Mellie, která zezačátku nevěděla o co jde) a vykládali si, jak byl Malfoyův výraz k nezaplacení.
„Kam jdeš, Mellie?“ zeptal se Harry Mellie, když si všiml, že se od nich odpojila a šla dál jinou chodbou.
„Do kuchyně!“ vysvětlila mu to prostě Mellie.
„Jak víš kde je?“ zeptal se jí vyjeveně Ron.
Mellie si skousla ret, a pak řekla: „No… řekněme… že mne vede intuice! A taky jsem v ložnici objevila mapu hradu!“
„Zvláštní… a to jsem si myslel, že jedinou mapu hradu máš ty, Harry!“ prohlásil Ron a Harry s Hermionou je ihned zpražili pohledem a on se stáhl jako šnek do ulity.
„No to je jedno! Jdeme všichni do kuchyně! Mám taky celkem hlad!“ prohlásila Mer, aby protnula nějak to ticho a všichni odešli do kuchyně.
Když vešli do té prostorné místnosti, tak se k nim jako roj včel seběhli domácí skřítkové a začali jim nabízet nejrůznější laskominy a zákusky, stejně jako obvyklé hlavní chody.
„Tohle je upa super!“ prohlásila Mer a začala skřítky žádat o něco nechutně zdravého, zatímco Mellie spokojeně mlsala čokoládu.
Ron s Harrym do sebe cpali všechno co jim přišlo pod ruku, zatímco Hermiona jen důstojně usrkávala čaj a bavila se s Dobbym o jeho prioritách a pracovních možnostech.
„Mohl by nám některý z vás odnést naše tašky do pokojů?“ zeptala se Mellie neadresně, protože už ji nebavilo nosit ty těžké tašky, v nichž nebyly jen knihy!
Přihlásili se dva skřítkové a každá dala tomu svému vybranému své tašky s věcmi a oni s prásknutím zmizeli.
„Co plánujete na zbytek neděle, lidi?“ zeptal se Ron ostatních.
„Úplný průzkum hradu včetně všech tajných chodeb a místností!“ prohlásila Mer a spiklenecky mrkla na Mellie.
„Ok! Takže já a Ron ukážeme Mer hrad. A co ty, Mellie?“ otočil se Harry na poslední dívku.
„Nevím… asi omrknu pozemky… sama! Přinejhorším se někoho zeptám na cestu!“ řekla Mellie potichu a odložila od sebe jídlo.
„Ok! Jdeme!“ prohlásil Ron a všichni vyšli z kuchyně a ve Vstupní síni se rozdělili: Mellie vyšla bránou na pozemky a ostatní šli prozkoumat přízemí hradu.
Všichni se dost bavili a užili si dost zábavy.
Viděli se až při večeři… tedy všichni kromě Mellie, která někam šla a nikdo nevěděl kam.
Seděli ve Velké síni dost dlouho, když se otevřely dveře a do nich konečně vešla jejich černovlasá kamarádka.
„Čau, kde jsi byla?“ rozeběhla se k ní starostlivě Mer a prohlížela si ji, jestli nemá žádné zranění.
„Klídek, Mer! Jen jsem trochu zasekla u Hagrida! Je s ním úžasná zábava! Slíbil mi, že se budeme učit skvělý kouzelnický tvory!“ zasmála se bezstarostně Mellie a šla se najíst ke svému kolejnímu stolu, ale její kamarádka šla s ní, i když věděla, jak to ponesou ostatní zmijozeláci.
Jakmile si sedly úplně na kraj stolu, tak se na ně i přesto začaly valit úsměšky typu: „Matthewsová co to je?! Nová členka naší koleje?!“ nebo „Co tady dělá ta hnusná mudlovská šmejdka, tady jsou jen čistokrevní kouzelníci!“ a „Nechtěla by sis vybrat lepší a chytřejší kámošky, Matthewsová?!“
„Já budu vraždit!“ zavrčela potichu Mer, ale Mellie ji uklidnila: „Hlavně se nenaštvi! Když poznaj, že tě to štve, tak budou ještě hnusnější! Zachovávej si vždycky chladnou hlavu, když jsi blízko ke zmijozelskejm a oni se do někoho navážej! Je důležitý si rychle vymyslet něco důvtipného a chytrého, abys jim naznačila, že s tebou si nemají nic začínat a nechat tebe i toho, koho se zastáváš na pokoji… alespoň prozatím!“
„Ty se v nich nějak vyznáš, Mellie! Ale teď k tomu, proč jsem vlastně tady s tebou! Musím si s tebou o něčem nutně promluvit mezi čtyřma očima, což tady nejde! Zítra ráno v sedm se sejdeme v knihovně, jasný?!“ prohlásila potichu Mer, protože je odposlouchávaly zvědavé zmijozelské uši, a pak odešla spát.
„Počkej, Mer!“ vykřikla Mellie, když se její kamarádka přidávala k Harrymu a ostatním u vstupu do Velké síně.
„Kde je Komnata nejvyšší potřeby?“ zeptala se Mellie svých přátel, když k nim doběhla.
„Třetí patro! Půjdeš doleva, až narazíš na vstup do knihovny a po dvou metrech od ní je gobelín s Bláznivým Barnabášem, kterej učí troly balet! Třikrát přejdeš kolem stěny a myslíš na to, jakou místnost chceš! Pak vejdeš do dveří, který se tam objeví a máš to!“ vysvětlila jí to Mer.
„Díky moc, Mer! Tak dobrou noc, uvidíme se zítra!“ prohlásila Mellie a běžela do sklepení.